Ve zprávách od vás se posledních pár týdnů objevovalo mnoho příběhů a popisů týkajících se záchodů v mateřských školách. Sdílela jsem je do stories. Na první pohled banalita, která většině lidí nepřijde vůbec divná, ale podle mě dobře ilustruje postoj společnosti k dětem.
Ve školkách bývají v naprosté většině pro děti společné záchody bez dveří, někde s malými zástěnami mezi mísami, jinde ani to ne. Někde je dokonce prosklená část stěny jako na fotce z videa od vás, aby učitelky na děti vykonávající potřebu dobře viděly. Někteří z vás mi psali, že to tak musí být vždy kvůli hygienické vyhlášce. Nepodařilo se mi ale přes veškerou snahu ani po konzultaci s ředitelem MŠ a ZŠ žádnou takovou vyhlášku najít. Jediná, o které vím, je Vyhláška 410 o o hygienických požadavcích na prostory a provoz zařízení a provozoven pro výchovu a vzdělávání dětí a mladistvých a tam se o tom, že by děti v MŠ nesměly mít samostatné kabinky nic nepíše. Mám trochu podezření, jestli to zase není nějaké „děláme to takhle 50 let, takže to tak musí být”, což je ve školství velmi častá věc. Setkávám se s tím, že ani ředitelé škol a školek někdy neznají zákony přímo se týkající jejich práce. Není to vůbec neobvyklé, máme mnoho takových zkušeností třeba i z fb skupiny Řešení problémů ve škole, stížnosti na učitele a školy.
Ve vašich zprávách se často objevují problémy s vyměšováním vaše či vašich dětí v souvislosti s tím, že v MŠ na to není soukromí. Mnoho dětí zadržuje stolici raději celý den až domů. Některým je velmi nepříjemné i čůrat před ostatními dětmi či dospělými. Někde se děti nesmějí samy utřít ani když to umí, musí volat na učitelky a čekat. Velmi často děti musí na záchod hromadně, i když se jim nechce. Jakmile se jim pak chce jindy než ve vymezeném čase, je to považováno za problém. Další smutné zkušenosti si můžete přečíst ve výběrech na Instagramu nebo na mém webu v sekci Trauma.
Jako by děti snad neměly co cítit stud. Jako by jejich těla včetně intimních partií byla automaticky něco, co ještě mohou dospělí i ostatní děti klidně vidět, ať už dotyčné dítě chce, nebo ne. Představte si stejnou situaci u dospělých. Bylo by to bráno jako neetické a ponižující.
Myslím si, že rozumím důvodům otevřených záchodů, sama jsem byla učitelkou ve státní školce, kde jsem měla na starost 28 dětí. Půl dne jsem na ně vždy byla sama. Ano, děti často „blbnou”. Třeba rozrolují celý toaleťák, stříkají po sobě vodu, někdy je napadne třeba čůrat jinam než do záchodu, hrají si,… Je to důvod vystavovat je ponížení? Existuje vůbec nějaký důvod vystavovat nějakou lidskou bytost situaci, v níž cítí stud a ponížení? Co tyto pocity vyvolávají ve vás? Tipuju, že nic příjemného to nebude. Dětská duše je ještě křehčí než duše dospělého a nejen vaše příběhy traumatu, ale i mnoho odborných zdrojů (a taky moje knížka) hovoří o tom, jaké následky mohou mít podobné pocity v dětství na celý další život.
Tohle je jen jedna z milionu věcí, kvůli nimž jsem ze školství odešla. Systém je prostě nastaven tak, že děti zbavuje důstojnosti. Zase mi budete psát, že „je to o lidech”. Tak mi zkuste prosím popsat, jak chcete v jednom člověku naplnit potřeby 28 dětí, udržet je všechny v bezpečí a přitom se k nim chovat s úctou a respektem. Ideální příklad na popis jsou právě ty záchody.
Může být řešením víc učitelek a méně dětí ve třídách? Možná. Ale kdo to zaplatí? Kdo zaplatí ty učitelky navíc? My všichni. Osobně bych mnohem raději své peníze věnovala na to, abych svému dítěti dopřála důstojnost a úctu hned a s větší jistotou, než to zkoušet měnit za běhu a vystavit jej ponížení. Kromě toho, záchody jsou opravdu jen jedna věc z milionu, která mně osobně na školství řízeném státem vadí. Navíc: každé dité je jiné, každé potřebuje něco trochu jiného a v jiném čase. Smekám před všemi, kdo dokáží dětem projevovat úctu a respekt i v takto náročných podmínkách. I před těmi, kdo ukazují, že to jde třeba dělat úplně jinak.
Těším se na léto s vámi na besedách! A děkuju vám, že nám pomáháte vydat knihu Děti jsou taky lidi s podtitulem Autentické příběhy, které vám budou povědomé: jak výchova a dětství formují naši dospělost.
