(Nejen) v diskuzích na Facebooku poslední dobou vládne trochu zmatek. Slovy “škola”, “svoboda” a “svobodná škola” se tam hází jak pingpongovými míčky. A je čím dál tím víc evidentní, že “svobodu” si představujeme každý trochu jinak.
Při nesčetných diskuzích ve Svobodě učení jsme došli k názoru, že se všichni nacházíme na jakési pomyslné úsečce. Úplně vlevo se nachází státem řízené školství, resp. vzdání se zodpovědnosti ve vzdělávání dětí ve prospěch státu, trochu víc doprava jsou soukromé školy a nejrůznější alternativy typu Montessori či Waldorf nacházející se v systému registrovaných škol, tedy pod kontrolou ČŠI a MŠMT ČR. Ještě kousek dál vpravo by mohlo být individuální (domácí) vzdělávání a skupinky pro děti v DV, kterým se začalo říkat sdružené nebo komunitní školy, jakkoli to školy v legislativním slova smyslu nejsou. Děti na domácím vzdělávání ale musejí být zapsány ve škole, která je registrovaná v rejstříku MŠMT, a tudíž může vydávat vysvědčení. Z výše uvedeného tedy vyplývá, že děti na domácím vzdělávání a ve všech těchto skupinkách jsou stále pod kontrolou státu, a nedodržují-li podmínky nastavené školským zákonem, IV jim může být zrušeno. Na naší úsečce se úplně vpravo nachází svoboda ve smyslu naprosté a skutečné dobrovolnosti.
Budu se opakovat, ale nabízím svůj oblíbený příměr: když dostanete k obědu na výběr ze dvou možností s tím, že jednu z nich si prostě MUSÍTE vybrat – buď si můžete dát kuře nebo rybu – a vy jste přitom vegetarián a dal byste si brokolici, nebo – nedej bože – nemáte vůbec hlad, pak se nejedná o svobodu ani dobrovolnost. Co když mé dítě nechce chodit do ŽÁDNÉ školy? Pardon, takovou možnost Česká republika nenabízí…
Námitkou k výše uvedenému bývá, že některé děti, možná i většina, jsou ve škole rády a dobrovolně. Jenomže: abyste byli někde dobrovolně, tzn. svobodně a vědomě se rozhodli, že tam chcete být, musíte mít také možnost odejít. Absolutně a úplně. Ne odejít do jiné školy nebo do domácího vzdělávání, ale třeba se i neúčastnit tohoto systému vůbec. Taková možnost v ČR neexistuje. Ve chvíli, kdy je splněna podmínka naprosté dobrovolnosti, může pro někoho být svoboda i to, že si sám nic vybírat nechce a je v souladu s volbou, kterou za něj udělá někdo jiný. Kde je ale povinnost, nemůže být dobrovolnost a vědomá volba. To jen nemáme všechny informace. A můžeme být třeba klidně šťastní a spokojení, když netušíme, že existuje něco jiného. To ale není svoboda, to je nevědomost.
Jak už bylo řečeno, jedním z hlavních rysů svobodných škol je nejen to, že se jejich studenti podílejí na řízení a správě školy, ale hlavně právě ona naprostá dobrovolnost. Dítě ve svobodné škole nemusí po celou dobu docházky jít ani na jedinou lekci, pokud nechce. V praxi jsou takové případy samozřejmě ojedinělé, protože všichni jsme sociální bytosti a chceme být součástí dění okolo nás.
Četli jste si někdy Ústavu ČR a v ní obsaženou Listinu základních práv a svobod? Předpokládám, že ano, jelikož znalost Ústavy je součástí základního vzdělání, jímž jsme všichni prošli, neboť nám je tato povinnost dána právě Ústavou. V Listině základních práv a svobod se píše například toto:
“Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. Základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné.”
Tak si vezměme třeba svobodu pohybu. My dospělí se můžeme volně pohybovat, kdy a kde se nám zachce, pokud tím neporušujeme zákon. Děti tuto svobodu nemají. Od 6 let po dobu povinné školní docházky jsou nuceny být žáky. Dítě tedy zřejmě není plnohodnotný člověk…
A jak je to tedy s těmi “svobodnými” školami v ČR?
- V žádné z oficiálních škol (registrovaných v rejstříku MŠMT ČR) nejsou děti dobrovolně, ale proto, že jim Ústava ukládá povinnost do nějaké školy chodit.
- Domácí vzdělávání není naše právo, je to pouze jiná forma plnění povinné školní docházky, a svobody je v něm také pomálu, vzhledem k povinnosti dětí dodržovat ŠVP školy, v níž jsou zapsány, a půlročním přezkoušením.
- Činnost tzv. sdružených nebo komunitních škol, resp. skupinek pro děti v domácím vzdělávání žádný zákon neupravuje. Děti, které do nich docházejí, jsou zapsány k domácímu vzdělávání na některé z oficiálních škol, zodpovědnost za jejich vzdělávání nesou rodiče, nikoli skupinka a musí opět dodržovat ŠVP dané školy a dostavovat se každého půl roku k přezkoušení tamtéž.
Svobodu ve smyslu naprosté dobrovolnosti tedy nenaplňuje žádná z těchto možností.
Každý jsme na zmíněné pomyslné úsečce trochu jinde. Někomu možnost vybrat si mezi kuřetem a rybou (tradiční škola x Montessori x Waldorf) naprosto stačí a vyhovuje, někdo by raději brokolici (svobodné školy) a někdo třeba vůbec nemá hlad (chce mít skutečnou svobodu výběru jakékoli školy včetně možnosti do žádné školy nechodit a nechce být nikým hodnocen a sledován). My bychom si přáli, aby měl skutečně každý možnost vybrat si podle svého.
Rádi bychom, aby byl postoj Svobody učení chápán správně. Velmi fandíme všem školám, iniciativám a skupinám, které se nebojí fungovat jinak než tradiční školy. Vnímáme ale jako důležité definovat termíny a vnímat všechny souvislosti. Pokud si budeme nalhávat, že máme naprostou svobodu v tom, jak vzdělávat své děti, a není tedy potřeba měnit zákony, pak se nikam nepohneme. Proto, nechť si každá škola, organizace či iniciativa funguje po svém, ale netvrďme, že máme naprostou svobodu. Nemáme.
Už máte placku DĚTI JSOU TAKY LIDI? Nemáte? A chcete? Tak jo. 🙂 Objednávat můžete tady.
