Sebeřízení

Astridin renesanční tatínek si koupil jen tak pro radost učebnici chemie. Možná si teď říkáte: to se jim to homeschooluje, když mají takové zájmy a předávají je dětem! Ha ha, říkám na to já. Chudák Martin nám nadšeně vykládá o molekulách a atomech, jenže mně a Luc se daří udržet pozornost maximálně několik desítek vteřin. Protože nás to co? Neba. Martin usoudil, že nám to dostatečně zajímavě nevysvětlil, takže teď pracuje na prezentaci, která nám má ukázat, jaké krásy v chemii vidí on. A protože ho máme rády, dáme mu šanci, třeba nás zaujme.

A víte, co si myslím? Takhle by mohlo vzdělávání vypadat. Kdokoli může nabídnout ke sdílení s ostatními něco, co má rád. Nezaujme tě? Smůla, nic nebude. Když nás totiž něco nezajímá, neudrží se nám to v hlavě ani kdybychom se třeba – no – na hlavu stavěli.

Vždycky si představuju, jak by to asi v českých školách vypadalo, kdyby učitelé museli děti fakt zaujmout. Kdyby děti byly ve školách dobrovolně, ne z donucení jako teď. Úřady práce by těmi učiteli praskaly ve švech, dovolím si tipovat.

Big Sis je v tomhle skvělá. Totiž v tom, že se nenechá absolutně do ničeho dotlačit. Je to kromě mě ten nejtvrdohlavější člověk, co znám. Jakmile cítí tlak, prostě se zasekne, a nehnete s ní ani párem volů. Genetika. Takže mi hrozně usnadňuje to, abych ji nechala žít fakt sebeřízeně a nepodléhala tlakům a školním vzdělávacím programům.