Unschooling vám nezajistí génia ani renesančního člověka

Když jeho zastánci mluví o unschoolingu a sebeřízeném vzdělávání, často v rámci potřeby obhájit a zpropagovat jej slyšíte něco o tom, jak jsou ty sebeřízené děti úžasné, co všechno umějí, jak rychle se rozvíjejí, když na ně nikdo v ničem netlačí, jak brzy se specializují na to, co je skutečně zajímá a baví, jak se samy od sebe radostně učí matematiku nebo češtinu atd. atp.

Může to tak být. Ale nemusí a většinou není. Nic z výše uvedeného totiž není cílem sebeřízeného vzdělávání. Unschooling vám nezajistí, že najednou zjistíte, že máte doma jednooborového génia nebo renesančního člověka a už vůbec vám nezaručí, že vaše dítě projde přezkoušením a vesele a sebeřízeně se naučí vše, co po něm požaduje školní vzdělávací program. Neznám jediné dítě, které vyrůstá a učí se podle rámcových vzdělávacích programů.

Pro mě je jedním z hlavních důvodů, proč chci umožnit svým dětem sebeřízení (nejen!) v oblasti vzdělávání to, že jim přeju vyrůst v samostatné a svobodné bytosti s vlastními názory. Jsem šťastná, když slepě neposlouchají “autority”, ale vybírají si, koho budou respektovat a koho ne. Chci je umět přijímat takové, jaké jsou, bez ohledu na to, co si o tom kdo myslí.

Přijetí je totiž často možná to hlavní, co nám dospělým v dětství chybělo, a mnohým stále chybí.

Vědomí

  • že jsme v pořádku takoví, jací jsme, a že nemusíme být lepší než sousedka nebo brácha, abychom si zasloužili lásku a právo existovat,
  • že hodnota člověka nespočívá v tom, kolik titulů má před jménem, ale možná spíš v tom, jakým člověkem chce být, jestli na sobě pracuje a jaký život žije,
  • ale taky, že není na nás, abychom soudili ostatní a jejich životní cesty.

Je to sakra těžké! Většina z nás vyrůstala v autoritativním, hierarchickém, soutěživém a neustále hodnotícím prostředí škol, kde na lidské potřeby, emoce a vztahy nikdo moc nebral ohled.

Chci se to dál učit – přijímat sebe i ostatní bez očekávání a nároků. Spolu s lidmi, kteří si přejí mít otevřené a upřímné vztahy se chci učit vzájemně respektující a nezraňující komunikaci a péči o bezpečné prostředí beze strachu z odsudků, manipulace, výsměchu, či agrese. Chci se na sebe a na ostatní nezlobit, když to ne vždycky vyjde. A děti, hlavně ty sebeřízené, jsou právě v tomhle těmi nejlepšími učiteli. Je to dlouhá, možná celoživotní, cesta. Ale cesta může být cíl 🙂