Básník si ráno dlouhou chvíli krátí
pozorováním.
Hleďme — v tramvaji
elegantně se vezou byrokrati,
svazečkem lejster
v rukách mávají.
Hle, po chodnících sekretářky dupou
jak lehká jízda.
Zvedám obočí.
Cože to nesou?
Koukněme se lupou!
Kabelkou v ručce hravě zatočí.
Do dílen vidím kráčet opraváře —
a co si nesou?
Jsou snad povinni
na zádech vláčet soustruh v potu tváře?
Jakýpak soustruh!
Nesou noviny.
Při rozhlížení náhle zamrazí mě —
otroci!
Cože?
žasne okolí.
Otroci jdou
a každý vleče břímě —
vždyť to jdou naše děti do školy!
Ó, každého z těch,
kdo si umanuli,
že děti zmoudří přenášením knih,
by měly každou moudrou knihou
bacit po kebuli —
ať nám pak poví,
jestli zmoudřel z nich!
Vám, kompetentní,
k jubileím — činky!
Výstřední nápad?
Kdo z vás láteří?
Tak tedy –
album.
A v něm rentgenové snímky
těch dětských galejnických páteří!
Anebo památník —
v něm
můj výtvor jeden,
kde tvrdím opak toho,
co se v básních dosud řeklo.
Dospělí —
dětství není žádný eden!
A buďme rádi,
že jsme přežili to peklo!
My, unavení po hodince práce,
dáme si rundu
v bistru naproti —
ve škole děti musí bez legrace
šest sedm hodin
točit se jak roboti.
„Úřední práci dělával i doma,“
doktoři po infarktu napíšou nám do karty.
A každé dítě každý večer co má?
Domácích úloh na tři infarkty.
Vedly se stávky,
sváděly se boje —
pracovní doba zkrátila se.
— Slyšíš, dospělý,
těch osm hodin závidí ti
dítě tvoje —
vždyť maká deset hodin denně
včetně nedělí.
A denně děti kdesi cosi shánět musejí
(co kdyby náhodou
jim zbylo trochu času) —
výstřižky z loňských novin,
fotky z muzeí,
vycpanou vránu,
kaktus pro okrasu.
Volný čas bereme jim z rukou,
jako by to byla
puška,
a každou legrácku hned nazýváme
vraždou proradnou.
Rodina se školou se takhle domluvila,
že nenápadně
dětem
dětství ukradnou.
Dospělý člověk
dělá, co ho baví.
Geolog
nemusí už vědět,
kdo byl Caesarovým kmotrem.
Ale to dítě,
co se nepřipraví
z šesti věd denně,
nazýváme lotrem.
Dospělý,
ten když někdy někde naletí,
stížnosti píše,
bouří, až se čerti žení.
Když ale škola málo naučí,
ne děti od ní —
ona od dětí
měla by dostat vysvědčení!
„Dost!“
moje děti za mnou tiše skučí:
„Ta báseň na obranu dětí
dlouhá je až běda!
Už vidíme,
jak učitelé
nazpaměť nás ji učí!“
Ach!
Možné je i to!
Co ještě dodat?
Leda:
Po hřbetě
(jenž se pod aktovkou
v dětství ohnul též)
mi běží mráz,
že někdo třeba za století
v přehledu dějin ohodnotí nás –
hle, otrokáři vlastních dětí!
