O mně

Jsem Zdeňka. Miluju svobodu, Pipi Dlouhou punčochu, cestování a zmrzlinu. Jsem taky matka tří dětí, propagátorka unschoolingu, sebeřízeného vzdělávání, dobrovolnosti a informovanosti v oblasti práv dětí a rodičů ve vzdělávání. Od roku 2012 se podílím na rozvoji iniciativy SvobodaUčení.cz. Píšu, točím videa, přednáším a beseduju.

Můj syn Daniel (*2002) byl neuvěřitelně bystré, zvídavé a otevřené batole. V roce a půl dostal od babičky pěnové puzzle s písmeny a čísly. Protože právě procházel svým „co-je-to? obdobím“, ptal se na všechno, co kolem sebe viděl, včetně těchto písmen a čísel. Během několika měsíců začal sám od sebe písmena číst a ve třech letech bavil širokou rodinu předčítáním článků z novin a šokoval cestující v metru čtením stanic a reklam.

Byli jsme mladí rodiče (syn se mi narodil ve dvaadvaceti) a ani zdaleka jsme si nebyli jistí v kramflecích, pokud šlo o výchovu dítěte. Všechny babičky, prababičky, tety a jiní příbuzní měli tendence předávat nám své názory a rady a my jsme je často přebírali prostě proto, že jsme nevěděli, jak jednat jinak.

Peklo začalo ve chvíli, kdy syn nastoupil do školky. Každé ráno, téměř po celé dva roky (začal do školky chodit až ve čtyřech letech) bylo více či méně poznamenané jeho pláčem, často až hysterickými scénami, prostě silnou nechutí do školky jít. Kéž bych v té době byla schopná pochopit jeho obavy a strachy… Ale okolí dávalo jasně najevo: do školky přece chodit musí, jak by si potom zvykl na školu? A já jsem bohužel neměla sílu ani dostatek informací se vzepřít systému a bezprostřední­mu okolí.

Postupně si ve školce našel pár kamarádů, zvykl si na řád a systém instituce (ach jo) a – ano – naučil se, že je potřeba dělat to, co se po něm chce a co se od něj očekává. Protože z něj tehdy i navzdory školce stále ještě nevymizela touha poznávat svět a jeho zákonitosti do hloubky, a protože se nám doma kupily encyklopedie a hlavy nám plnily synovy záludné otázky, na které jsme často neznali odpověď, začali jsme přemýšlet nad tím, jaká škola by pro něj byla vhodná. Stále znovu se mi vynořovaly vzpomínky na mou povinnou školní docházku. Na neustálou atmosféru strachu, soutěživosti, zakomplexované a zlé učitele a učitelky, na jejich zdánlivě nevinné poznámky typu: „dlouhé vlasy, krátký rozum“, které mě ve dvanácti letech poprvé v životě dovedly ke kadeřnici s přáním ostříhat mé milované dlouhé vlasy úplně nakrátko. Na škatulkování dětí známkami, na pocit, že jsem absolutně k ničemu, protože do určité doby jsem byla „ta jedničkářka, šprtka, chytrá holka“ a ve chvíli, kdy se moje známky z matematiky, chemie a fyziky zhoršily, mi najednou učitelky začaly dávat najevo, jak jsem je zklamala.

Ale zpátky k synovi. Začala jsem hledat informace o nadaných dětech, které nás dovedly do Centra nadání při Mense a poté i do pedagogicko-psychologické poradny. Syn podstoupil kromě IQ testu (130+) vcelku příjemné sezení s psycholožkou, která nám poté doporučila poohlédnout se po škole, jež má zpracovaný program práce s mimořádně nadanými dětmi. Většina těchto škol byla naprosto mimo naši dopravní dostupnost. Jediná, která přicházela v úvahu, a do které syn chodil nakonec celých devět let, se nachází přímo v centru Prahy. Než nastoupil do první třídy, byli jsme školou nadšení. Mimořádně nadané děti nejsou segregovány, ale většinu času tráví v kmenové třídě, pouze na předměty, v nichž jsou výrazně napřed, mají oddělené hodiny. Ve škole nezvoní, ale hraje krátká melodie. Školní vzdělávací program je výborně zpracovaný, a tak dále a tak dále. Měli jsme pocit, že jsme pro syna udělali to nejlepší.

V září 2008 nastoupil do první třídy. V dubnu téhož roku se mi narodila dcera Lucie. Miminko, založení občanského sdružení a mateřského centra a další moje aktivity způsobily, že jsem žila ukolébaná představou, že škola synovi vyhovuje. Nosil samé jedničky, nestěžoval si, vypadal spokojeně. Já jsem v té době pod vlivem druhého dítěte už byla schopná vidět a přiznat si chyby, které jsem udělala při výchově syna a rozhodla se, že od teď už dám na svoje instinkty a ne na řeči ostatních. Byl to boj. Nejen s lidmi okolo, ale také sama se sebou. Najednou jsem si začala víc všímat ostatních maminek a hlavně dětí na hřištích, na ulicích, v restauracích nebo nákupních centrech, prostě všude. Najednou jsem viděla svět očima dětí. Očima dětí, které jejich přirozenost vede k objevování světa a jsou často deformovány nesmyslnými zákazy a příkazy těch, kteří by je při tomto životním dobrodružství měli podporovat. Přestože jsem v té době ještě neměla načteny všechny možné teorie, studie a výzkumy o výchově dětí, bylo mi jasné, že takhle to dělat nechci. Mnohokrát jsem před jinými maminkami musela (nebo jsem si alespoň myslela, že musím) obhajovat své postoje. Snažila jsem se vysvětlovat, diskutovat. Většina lidí je ale tak moc ovlivněna prostředím, v němž vyrůstala, že jim činí potíže byť jen zvážit možnost, že, slovy Janusze Korczaka, “Děti neexistují – jsou jen lidé.”

„Mě rodiče (a ostatní dospělí) často plácli přes zadek, nutili mě do učení, poroučeli mi a zakazovali a taky jsem to přežil!“ Ano, přežili jsme to všichni. Ale odpovězme si upřímně: žijeme spokojený a naplněný život s lidmi, které milujeme a kteří milují nás? Využili jsme veškerý svůj potenciál, dokázali jsme to, co jsme vždy chtěli? Přišli jsme na to, co nás baví a v čem chceme být dobří? Děláme práci, která nás těší a naplňuje, na kterou nenadáváme a nepočítáme dny do víkendu? Máme sami sebe rádi, dokážeme se radovat z každodenního života a ze společnosti jiných lidí a dětí? Žijeme takové vztahy, které chceme žít? Jsme šťastní?

Zájem o malé dospělé – děti, jejich růst a vývoj a radost z času s nimi stráveného mě brzy přivedly k úvahám o tom, že bych s nimi mohla spojit i svou pracovní budoucnost. Náhoda mě svedla dohromady se dvěma dalšími ženami a společně jsme vybudovaly občanské sdružení s mnoha různými volnočasovými aktivitami a rodinné centrum. Začala jsem jezdit na různé semináře týkající se psychického i fyzického vývoje dětí a v hlavě se mi postupně doplňovala mozaika mého pohledu na dětství.

Další náhoda mě spojila s tehdy nově jmenovanou ředitelkou státní jednotřídní školky. Vybrala si mě jako učitelku (i přesto, nebo možná právě proto, že nemám pedagogické vzdělání) a společně jsme se snažily vybudovat respektující a pokud možno svobodné prostředí pro všech 28 dětí, které jsme ve třídě měly. Dva roky práce ve školce mi daly mnoho – dobrého i špatného. Mohla jsem pozorovat postupně víc než 30 dětí z nejrůznějších rodinných i výchovných prostředí, sdílet s nimi jejich zájmy, ale i obavy a strachy. A během těchto dvou let jsem dospěla k přesvědčení, že skutečná svoboda pro dítě v našem vzdělávacím systému neexistuje, a co víc, nevypadá to, že by v blízké době mohla taková situace nastat.

Škola, jakkoli pokroková a „dobrá“, je stále instituce, která je součástí systému. Z teenagerů, které vidím okolo sebe, a kteří byli – stejně jako můj syn – hladoví po tom učit se vše, co kolem sebe vidí, jsou po devíti letech školní docházky často průměrní žáci, které nic moc nebaví, nezajímá, nevědí co chtějí a jak toho dosáhnout. Jsou závislí na vnějším hodnocení, očekávají příkazy a návod, jak je plnit. Velká část viny leží na nás, rodičích, a je velice těžké si to přiznat. Ale velká část viny leží také na škole a celém našem vzdělávacím systému. Na sobě mohu pracovat, měnit se a učit se od dětí, jako to dělám už tolik let. Vzdělávací systém nezměním mávnutím kouzelného proutku. Proto udělám, co budu moci, abych svým dětem umožnila prožívat dětství a život vůbec podle představ jejich, a ne kohokoli jiného. Děti jsou totiž taky lidi.