Příběhy, novinové články, rozhovory, cokoli.
Číst jsem uměla už před nástupem do školy a bavilo mě to. V první třídě, když jsme se střídali v předčítání nahlas, a mě něco zaujalo, četla jsem si dopředu, protože jsem byla zvědavá a nechtěla čekat na ostatní. Byla jsem pak napomínána za to, že když přijdu na řadu, nevím, kde mám číst.
V češtině jsem byla dlouho dobrá, to ve škole znamená samé jedničky. Nebavily mě větné rozbory, slovní druhy, vyjmenovaná slova, teorie, která mi přišla vždycky k ničemu, protože jsem z nějakého důvodu vždycky věděla, kde se píše jaké I/Y a tak vůbec. Netuším proč. Možná proto, že jsem hodně četla. Diktáty a sloh, to byla moje doména. Jenže „psaním se přece člověk neuživí”.
Vždycky mě fascinovala historie. Někdy v 8 letech jsem z kresleného seriálu zjistila, že existuje povolání archeologa a nadchlo mě to. Milovala jsem (a dodnes miluju) muzea, románské a gotické stavby, vykopávky. Jsem přesně ten typ turisty, co s mrazením v zádech a otevřenou pusou stojí na Krétě v Knóssu, v Paříži v katakombách, v Rouenu před katedrálou. Miluju hřbitovy. Chodím tam v tom tichu, hledám nejstarší hroby a představuju si, jak ti lidi žili, koho milovali, v co věřili, jak zemřeli,…
Ve škole jsem se od učitelky přírodopisu dozvěděla, že když nebudu mít samé jedničky, archeoložkou se stát nemůžu. Tehdy jsem tomu uvěřila. A styděla se. Tak moc, že jsem se nikomu se svou touhou nesvěřila a místo toho se trápila s matikou, fyzikou a chemií, které mi nešly, a za 40 let svého života jsem kromě počítání, které jsem buď uměla už před nástupem do školy, nebo je snadné se ho naučit kdykoli v dospělosti, nic z toho nepoužila.
Bohužel jsem neměla podporu ani doma, takže jsem vyrostla s tím, že jsem prostě v určitých ohledech nevyhovující a rozbitá.
Moc si přeju, aby moje děti tenhle pocit nikdy nezažily. Aby věděly, že jsou v pořádku takové, jaké jsou. Že jsou milovány a přijímány a že na to nemá ani nejmenší vliv to, jestli umějí trojčlenku nebo znají chemický vzorec kyseliny sírové.
Archeoložkou jsem se nestala a dodnes mě to mrzí. Tak aspoň k smrti ráda cestuju (a překonávám svoje úzkosti – o tom zas příště).
A to psaní? No, můj milý internete, děkuju ti, že jsi! Díky tobě můžu realizovat aspoň jeden ze svých dětských snů. A taky děkuju vám, kteří si to, co píšu, čtete, a třeba se vám to i líbí. Vaše zpětné vazby pro mě znamenají moc. Pořád je ve mně ta malá holčička, která se nechala přesvědčit, že ona, její potřeby, její sny a myšlenky nikoho nezajímají. Dneska už nepíšu proto, abych získala potvrzení o své hodnotě, ale prostě proto, že nemůžu jinak. Chce to ven!
Důkazem je i ta moje milovaná knížka, co ji pořád zmiňuju, protože je takovým vyvrcholením 10 let mé práce. Najdete ji na https://kniha.detijsoutakylidi.cz Jsem napnutá jak kšandy, kam budou svůj život směřovat moje děti. A zároveň jim chci co nejdéle umožnit prostě být dětmi – lidmi. Bez očekávání, bez tlaku, beze strachu. Pracuju na sobě, aby se mi to dařilo.
Pořád ještě brázdím ČR na turné besed, jejich seznam najdete v připnutém příspěvku tady na fb nebo na mapce u mě na webu. Potkáme se?
Link na přihlášení k newsletteru DJTL, ať víte všecko první a nic vám neuteče: https://landing.mailerlite.com/webforms/landing/c8n8b2
Přejete si trička, placky nebo samolepky na auto DJTL? Trička: https://www.delibutus.cz/kategorie/deti-jsou-taky-lidi/
Samolepky a placky si nově můžete doobjednat ke knize bez navýšení poštovného nebo samostatně tady: https://forms.gle/VEo8Y4NCyENVG2Zm7
