„Pečovat o sebe sama a své zdraví znamená také nepřít se s lidmi, kteří jsou z jakéhokoli důvodu, vědomě či nevědomě, odhodlání vás nepochopit.“
“Teď si chvilku hraje sama/kouká na videa, tak já si ten Facebook/Instagram otevřu a přečtu si komentáře…
Ještě na tenhle odpovím. A ještě na tenhle. Jo a tady ten ještě taky…
Ty už nekoukáš? Co říkáš? Jo jo, hned jsem u tebe, jen tady něco dopíšu, jo?
Ale vlastně… Jdu hned, tohle může počkat… Klidně navždycky…”
Nechápejte mě špatně, já si vašich zpráv a komentářů nesmírně vážím, všech, i těch, které na první pohled vypadají jako urážky. Takové mi pomáhají postupně víc a víc chápat sebe sama i ostatní. Své i jejich reakce. Zkoumat kořeny a příčiny našeho chování.
Jenomže na Instagramu vás je skoro 55 tisíc a na Facebooku 45 a půl tisíce. Komentářů a zpráv jsou stovky denně. Některé jsou krásné, jiné méně.
Za 10 let, co jsem aktivní na sociálních sítích i mimo ně jsem se myslím naučila docela dobře rozpoznat, který komentář je skutečně dotaz a je v něm upřímný zájem znát můj názor nebo něco jiného. Ale ani takové nestíhám vždycky všechny číst, natož na ně odpovídat.
Z některých komentářů přímo křičí touha po pozornosti nebo různé obranné mechanismy ega, které se jimi brání prožitku vnitřní bolesti, neúspěchu, viny, studu, úzkosti – zesměšněním, zlehčováním, projekcí, agresí, popřením… Máme je všichni, i já. Na malou chvíli se nám uleví, ale za pár minut nebo hodin jsme zas tam, kde jsme byli.
Z některých zas čiší více či méně potlačovaná agrese, které je mnohem snazší a bezpečnější dát průchod na internetu, než v reálném životě.
Už dávno vím, že nemá smysl na některé komentáře odpovídat, přesto mi to občas nedá, nechám se zatáhnout do hry, frustrace nebo bolesti někoho jiného a vždycky znovu si říkám, že příště už ne. Někdy to vyjde, někdy ne. Ale učím se to čím dál lépe – nediskutovat s někým, kdo nechce pochopit můj pohled. Nemá to smysl. Není připraven. Nejde zachránit celý svět. Každý má svou vlastní cestu.
Učím se taky dobře si hlídat své hranice a mít ve svém životě jen lidi, kteří mi přinášejí něco pozitivního. Což je někdy i nepříjemné, ale tak nějak tuším, že mě to posouvá. Co je na mě ale v tu chvíli moc, to si do života nechci pouštět. To je péče o vlastní hranice a zdraví.
A bacha: platí to online i v reálném životě.
