„Achjo, já jsem ale tlustá. No jo, když jsem Tě čekala přibrala jsem 30 kilo a už jsem to nikdy neshodila. Taky se mi od té doby začaly kazit zuby. No a vlasů, kolik mi vypadalo.“
Takové nevinné věty, viďte? Mezi miliony jiných vět, které dítě denně slyší, přeci zrovna tyhle nejsou nic zvláštního, ne?
No, kdyby dítě mělo dokonalý prenatální život, úžasný porod a ideální dětství, pak by je nejspíš pustilo jedním uchem dovnitř a druhým ven. Vědělo by, že rozhodnutí mít dítě patřilo jen a pouze jeho mamince, že nic z toho nebyla, není a nemůže být jeho zodpovědnost. Pokud si ale dítě není jisto láskou své maminky, pokud se s ní necítí stoprocentně v bezpečí, pak mohou tnout hluboko.
„Je to moje vina.”
Vina je hodně těžký náklad. Tolik z nás jí má z dětství naloženo fakt hodně. Neseme a neseme, hrbíme se pod tou tíhou a tenhle vzorec přenášíme i do všech dalších vztahů.
„Můj muž se na mě nějak divně kouká. Určitě za to můžu já. Co jsem provedla?”
„Moje dítě může za to, že jsem na něj naštvaná!”
Neseme vinu a sami obviňujeme. Někdo přece musí být viník! Žijeme automatické reakce a vzorce z dětství, dokud si nezvědomíme, odkud třeba právě tohle nutkání pramení. Možná právě z nějakých „nevinných” vět.
Těch „nevinných” vět a příběhů od vás je plná skoro půlka mé knížky. Tisíce dalších z vás se v nich našly. Vážím si toho, že můžu díky vám dalším lidem zprostředovávat zkušenosti, které se tak často opakují a opakují se i následky, které si neseme do dospělosti. Můžu vám milionkrát říkat, že se svými trápeními nejste sami, ale teprve reálné příběhy dalších tisíců lidí vám ukáží, že je nás mnoho, kdo zažívali a stále prožívají velmi podobné věci. A je nás čím dál víc, kdo si to uvědomují. Děkuju vám.
Pamatujete si taky konkrétní věty z vašeho dětství, které vás dodnes bolí?
