Svou cestou #42 – O rogersovské psychoterapii se Zdeňkem Kalvachem

Zdeněk je psychoterapeut, ačkoli jeho původní profese je z oblasti bezpečnostního a krizového managementu. Teď vykonává i profesi třetí: je na rodičovské se dvěma dětmi. V rozhovoru jsme si povídali o rogersovské psychoterapii, o tom, proč Zdeněk kromě psychoterapeutického výcviku absolvoval kurz Montessori a chtěl pracovat ve školce a o rozdílech mezi studiem psychologie jako takové a terapeutickým výcvikem. Probírali jsme i věci jako: Co je to já? S čím se rodíme a co si neseme z dětství? Jaká může být role spirituality v psychoterapii? Povídání nás oba moc bavilo a dost jsme se nasmáli, takže pro vás máme nabídku, o níž víc zjistíte, když si rozhovor pustíte. 🙂

Z rozhovoru:

„Psychoterapeutický výcvik si může udělat úplně každý. Sedíš tam v kruhu, na začátku je to hrozně trapný, ale nakonec je to naprosto úžasná zkušenost.“

„To, co je pro lidi léčivé je, když je terapeut nemanipuluje k nějaké odpovědi, kterou oni tuší, ale nechá jim prostor a dá jim skutečný respekt k jejich názoru.“

„Tři podmínky léčivého vztahu jsou podle Rogerse: empatické naslouchání, bezpodmínečné přijetí a kongruence – to znamená, že terapeut zůstává přese všechno napojený sám na sebe. Rogers věřil, že tyhle podmínky by bylo dobré přenést do úplně všech mezilidských vztahů včetně výchovy a vzdělávání.“

„Když je výchova dítěte necitlivá, vede to spíš k přežití než k rozvoji. Člověk potlačí svou autenticitu, zpochybní vlastní hodnotu, stane se ostražitým, vyhýbavým, poslušným – prostě dělat věci tak, abych z toho nějak vyšel, spíš než tak, jak to skutečně cítím. K tomu přispívá určitě i prostředí běžných škol, které vede k oddělení se od sebe a k poslušnosti.“

„Někdy lidi ani neslyší sami sebe. Mají hrozný problém zjistit, co cítí.“

Video:

Podcast: