Xenie Majznerová je vývojová psycholožka a terapeutka. Věnuje se terapiím pro rodiče a je spoluzakladatelkou projektu Rodičovství hrou. Xenie prošla celou řadou výcviků a kurzů v oboru traumaterapie. Ve své praxi se snaží především učit rodiče, jak předcházet traumatu u dětí.
Z rozhovoru:„- Potkala jsi někdy v životě vůbec nějakého netraumatizovaného člověka?- Já si myslím, že to není možné. Já upřímně říkám, že si nemyslím, že netraumatizuju svoje děti, protože vím, že spoustu věcí, které jsem před dvěma, třemi lety vůbec neuvědomovala, si teď uvědomuji. A v tom mi trošičku zvoní nějaký zvoneček, že teď si také nemusím uvědomovat úplně všechno. Jsou to generace traumatu. Je toho prostě hodně. Jsou to nějaké vzorce, nějaká přesvědčení, která máme, a která si často neuvědomujeme. Jsme vůči tomu obrnění. A je to z pochopitelných důvodů, protože se nás psychika snaží bránit a ochránit před střetem s tou bolestí.“
„Je zajímavé, že reakce mých dětí jsou občas také hodně zajímavé. Protože ty děti, které jsou vychovávané jinak… Třeba můj pětiletý syn má víc informací o emocích, než jsem já měla v 25 nebo 27 letech. A dokáže říct takové věci, že se můj manžel třeba překvapí, jak něco syn okomentuje. Naposledy se mi stalo, to jsem byla hodně překvapená, když jsme četli nějakou smutnou knížku. Já jsem začala plakat, začaly mi téct slzy, protože to byla knížka o smrti dědečka a je to takové hodně silné téma. Syn se na mě podíval a řekl: „Maminko, když brečíš…“. A já jsem si říkala, že mi řekne, že mě chce obejmout nebo, že nechce, abych brečela. A on mi říká: „ Já Ti chci přinést kapesníčky.“. A já se rozbrečela ještě víc, protože je to krásný, protože se nebojí těch slz. Vnímá to jako úplně normální věc. Nemá zodpovědnost za moje emoce, protože ví, že si s tím poradím. Co si víc přát? On prostě ví, že když někdo brečí, tak potřebuje kapesníčky, nepotřebuje říct: „Nebreč.“ nebo „Nic se neděje.“
„Odlišujeme emoce a pocity. Emoce jsou ty e-motions = to co námi hýbe. Je to ten elektrický proud, který máme v těle, který se nás snaží k něčemu vést, když naše tělo chce něco udělat. A pocity jsou emoce, které si uvědomujeme, takže už tam kognitivně víme, že prožíváme tu emoci. Ty pocity jsou strašně důležité, protože občas se nám zdá, že třeba dítě něco cítí, například frustraci (nebo manžel cítí frustraci), ale on to necítí, on to jen prožívá. Také se v terapii hodně snažíme jít k těm pocitům, abychom cítili, co prožíváme. To je hodně důležité.“
#traumazevsechstran – rozhovory o traumatu s přeživšími i odborníky
Xenie Majznerová – Psycholožka pro rodiče
Video:
Podcast:
