„To, co zažijeme v dětství, je to nejdůležitější, co formuje naši osobnost. Narodíme se s nějakými predispozicemi a genetickou výbavou, ale teprve prostředí ty geny zapíná a začnou se projevovat. To, kým jsme dnes, je důsledek našeho dětství.”
„Pokud jsou děti motivované a na střední nebo vysokou školu opravdu chtějí, tak si jdou za tím. Já také myji nádobí, i když to není něco, co mě strašně moc naplňuje a baví. Dělám to proto, že v tom vidím smysl a chci mít to nádobí umyté.”
„Z úplně stejného dítěte, které vyrůstá v respektujícím prostředí naplněném úctou a je bráno jako člověk, se stane někdo jiný, než z dítěte s úplně stejnou genetickou výbavou, jež bude vyrůstat v prostředí, kde rodiče neberou ohledy na jeho potřeby, kde zesměšňují jeho prožívání nebo emoce nebo se je snaží potlačit.”
„Není to o hledání viníků, je to o pochopení toho, co se nám děje a proč třeba sami určitým způsobem reagujeme na své děti nebo na partnera. Vývojové trauma se často manifestuje i v partnerských vztazích. Děti nám ukazují, co máme uložené ze svého vlastního dětství, a spouští nám ty největší bolesti.”
„Dítě se prostě chová jako dítě. To je celkem známý fakt z vývojové psychologie, že dítě do pěti až sedmi let, někde se uvádí osmi let, není schopné ovládat své impulsy, své emoce. Vývojově toho není schopné, nemá na to dostatečně vyvinutý mozek. A pokud se takto staré dítě nějakým způsobem ovládá, tak je to vždycky ze strachu z dospělých. Můžeme dosáhnout nějaké nápravy chování toho dítěte, ale za jakou cenu?”
„Ve chvíli, kdy dítě dělá něco, co nejsem ochotná akceptovat, tak použiji svoji fyzickou převahu, v podstatě násilí, ale nemusím do toho vkládat agresi a své nezpracované emoce. To, že mě to naštvalo. Ve skutečnosti mě nenaštvalo to, co dělá to dítě, ale dítě svou akcí spustilo nějakou mou nezpracovanou emoci. Velmi často pochází z dětství, nebo se mi ten den už stalo dalších iks věcí, které mě rozhodily.”
„Že si ze mě někdo dělá srandu a vycházejí o mně články v bulváru, s tím počítám a je to moje volba. Ale nemyslím si, že mám právo vytvářet tuhle digitální stopu dětem. Nevíme, co bude za pět nebo deset let. Nevím, jestli bude některé z mých dětí chtít chodit do školy a bude se tam setkávat s dalšími dětmi, které mě budou znát. Ve chvíli, kdy jsem začala být víc známá, tak jsem o tom začala víc přemýšlet a méně sdílet.”
„Na svém YouTube kanálu mám přes 40 rozhovorů s rodinami, které nechávají děti, aby si život řídily samy. Je tam i rozhovor se slečnou, která šla na střední školu, a přitom vyrůstala na unschoolingu. Šla na střední zemědělku, chtěla pracovat se zvířaty. Seděla ve třídě, učitel něco vykládal a ona tam přišla, protože ji to zajímalo, chtěla se něco dozvědět. Ale když se rozhlédla, viděla spolužáky, jejichž jediným cílem bylo tu hodinu prosedět s co nejmenším úsilím. Prošli základní školou s totálně zničenou vnitřní motivací.”
„Svobodné školy jsou místa, kam děti mohou chodit, ale nemusejí dělat vůbec nic. Nikdo je nenutí do učení, ale je tam nabídka lekcí, kam mohou, ale nemusí docházet. V podstatě je to komunita, takový malý stát. Děti se účastní rozhodování o všem, jsou tam týdenní sněmy, kde se probírají pravidla, která tam platí, a děti to všechno spoluvytvářejí. Čtyřleté dítě má při volbě stejný hlas jako dospělý. Někde se rozhoduje spíše sociokraticky, takže to není demokracie ve smyslu toho, že většina přehlasuje menšinu – protože v tu chvíli je menšina nespokojená. V sociokratickém fungování se komunita snaží dobrat výsledku, kdy nebude nikdo extrémně nespokojený.”
S Miluškou Bittnerovou jsme si povídaly taky o tom:
– Jak podstatná jsou traumata, která jsme zažili v dětství
– Proč děti křičí, zlobí a vyvádějí a jak s tím naložit
– Jak reagovat, když jako rodič ztratíte nervy
– Proč se nezabývat názorem cizím lidí
– Kdy vyhledat odbornou pomoc
– A samozřejmě i o našem Svobodné děti – dokumentární film
Link na celý rozhovor pro Lifee.cz k přečtení tady.
