„Trauma je duševní zranění, které vás psychicky zatvrdí a pak narušuje vaši schopnost růst a rozvíjet se. Bolí vás a vaše jednání tak vychází z bolesti. Vyvolává ve vás strach, a tak konáte ze strachu. Trauma není to, co se vám stane, ale to co se stane uvnitř vás následkem toho, co se vám stalo. Trauma vás zjizví tak, že jste méně pružní , strnulejší, necitlivější a defenzivnější.“ Gabor Maté
Čas od času je dobré si připomínat, co přesně je trauma. Může nám to pomoci chápat, že mnoho z věcí, které dělají lidé kolem nás (a my sami) vychází z hluboké vnitřní bolesti, které si často vůbec nejsou (nejsme) vědomi. Pokud jsme v dětství zažívali různá příkoří, a ani zdaleka se nemuselo jednat přímo o nějaké formy obecně zavrženíhodného týrání, jak dokazují tisíce vašich příběhů, ale v podstatě o cokoli, co nás bolelo tolik, že jsme se kvůli tomu začali obrňovat proti dalšímu zraňování, formovalo to náš mozek, doslova, fyzicky. Hezky to popisuje třeba Bessel van der Kolk ve skvělé knize Tělo sčítá rány nebo právě Gabor Maté ve filmu Moudrost traumatu. A taky vy všichni, nejen v mé knížce, ale i v dalších tisících příběhů, které mi stále posíláte.
Ve sdílení je velký potenciál léčení, protože nám ukazuje, že nejsme sami v tom, co jsme prožívali a jak jsme to vnímali, a co prožíváme a vnímáme nyní. Jen je nás pořád žalostně málo – těch, kteří si tohle všechno uvědomují a snaží se léčit sebe, a tím i své děti a lidi okolo sebe.
Nemůžeme měnit jiné lidi, ale často právě tím, že začneme léčit sebe, jakoby zázrakem se začnou měnit i naše vztahy. Možná ne vždy, možná ne hned, možná ne s každým. Někdy je potřeba velké odvahy k tomu, rozpoznat vztahy, které nám spíše než lásku a přijetí přináší bolest, a obrovské síly k tomu, v nich nepokračovat.
Součástí léčení může být i to, že se k nám mnozí obrátí zády, protože neunesou vlastní bolest, kterou ve zvědomování našich vnitřních zranění vidí. Obranné mechanismy našeho ega jsou velmi silné. Agrese, výsměch, popření, projekce a mnoho dalších mechanismů se ze všech sil snaží udržet pohromadě obraz, který jsme si o sobě v průběhu našeho života, zejména dětství, vytvořili, i přesto, že není pravdivý a lpění na něm nám neprospívá.
Ale třeba opravdu je naděje. Ve společnosti informované o traumatu jednou možná bude víc soucitu a pochopení. Díky, že k tomu přispíváte i vy.
Díky vašim zprávám vím, že má kniha pomáhá mnohým z vás cestou zvědomování a léčení jít. Vážím si toho, že jsem něco takového mohla někomu přinést. Tím spíš, že já sama denně cítím mnoho bolesti v důsledku vlastního vývojového traumatu. Na mé vlastní cestě léčení mi pomáhá vidět, že vy po ní jdete se mnou.
